Jaromír Nohavica: Moje smutné srdce
RADIO PROGLAS – 25. 7. 2000
O albu Moje smutné srdce se toho napovídalo a napsalo hrozně moc, ještě než samotná deska vyšla. Sem tam jsem zaslechl hodnocení šťastlivců, kteří ji slyšeli přede mnou. Někteří chválili, seč mohli, jiní jen suše konstatovali, že Nohavica nepřekonal svůj vrchol, Divné století. Teď už mám album konečně naposlouchané a dávám za pravdu spíše těm prvním, chválícím. (I když ti druzí mají také pravdu, ale o tom až za chvíli.)
První, co mě na nové Nohavicově desce mile překvapilo, byl obal: „zamykatelná“ plastová krabička, ve které je vložena papírová knížečka se všemi texty a s vyčerpávajícími údaji o tom, kdo v které skladbě hraje a zpívá nebo kdy autor píseň napsal. Zatímco na vnějším obalu (tedy na krabičce) najdete rytinu srnce (i když v související písni se zpívá o jelenovi), který se naklání nad vodou, a fotografii Jaromíra Nohavici, který vám prstem přes ústa naznačuje, abyste naslouchali jeho tichým písním (tak tichým, že ani lesní zvěř nevyplašíte), obal vnitřní vám nabízí nesčetné množství něžných sněženek.
Právě něha a ticho vás budou provázet při poslechu celého alba. Zpěvák zatajuje „dech, abych snad nezkazil, co se ti zdá“ (Strakapúd). Propadá se „někam hluboko zpátky, kde je tma a kde to všechno začíná“ (Unaven). „Slunce svítí líně“ (Mrtvá včela). Právě tematika skladeb je asi důvodem, proč Nohavica tentokrát sáhl po komornějším aranžmá než na zmíněném Divném století. Zatímco tam se vyrovnával s pocity člověka, občana, obyvatele, který má co sdělit světu a má se nad čím rozhořčovat, tentokrát se vyzpívává ze svých citů. Zpívá nám Nohavica – zralý muž, pro kterého je láska něco jiného než pro šestnáctiletého teenagera. Je něčím, co se slovy a melodií sice nedá vyjádřit, ale k čemu se písničkář může aspoň přiblížit. Zpěvák se představuje jako osamocený zajatec úzkosti, který zvedá oči k vroucí modlitbě: „Tak toužím při tobě být/Je mi úzko úzko samotnému/Tak toužím při tobě být/Pomoz mi v mé samotě/Pomoz mi v mém životě/Pomoz mojí opojené duši.“ (Jako jelen když chce vodu pít) Když zpívá o lásce erotické, dokáže být stále něžný: „Do rána daleko k srdci kousek/krásné je když lidi milujou se.“ (Košilka) A s nadhledem (a aniž by snad mohl někoho urazit) se dokáže dotknout i „lásky“ v jejích perverzních podobách: „Ruce vám k posteli svážu/Půl dne se v pokoji neukážu/Vy utonete ve vlastní touze/Já potom přijdu a řeknu pouze/Líbíte se mi.“ (Líbíte se mi)
Na Nohavicově přístupu k lásce se dá ocenit i způsob, jakým dívky a ženy v písních oslovuje. Pokud hovoří Nohavica-vypravěč ke své potencionální ženě, snoubence, důvěrné přítelkyni, tyká (Unaven, Vánoce v Bratislavě nebo Strakapúd). Pokud však mluví k ženě, která je pro něj z různých důvodů nedosažitelná, s úctou jí vyká (Silueta, Líbíte se mi).
I po hudební stránce je album něžné a tiché. Tiše zpívá Nohavicova kytara, tiše hrají i další nástroje – a že se jich na desce sešlo! Písně Unaven nebo Mrtvá včela posouvá do jazzově-barové polohy kontrabasista František Uhlíř, v Košilce krásně šeptají housle Vladislavy Hořovské. Klávesy Petra Freunda v Kosaté a Zubaté vás přenesou do sálu libovolného renesančního zámku, ve kterém začne náhle „zvonit mobil“. K nejsilnějším momentům „Nohavicova smutného srdce“ patří skladby, na kterých se podíleli muzikanti z Českomoravské hudební společnosti: především Maria Panna zní pompézně i tiše současně. Na tom všem mají zásluhu vedle Nohavici a zmíněných muzikantů oba producenti: Vít Sázavský a Zdeněk Vřešťál ze skupiny Neřež, přičemž první z nich většinu písní také aranžoval.
Ano, Moje smutné srdce není překonáním dosavadního Nohavicova vrcholu, Divného století. Písničkář se vrátil do své lyričtější polohy a navršil horu novou, určitě ne méně vysokou. Nová deska je textově i hudebně jinde, ale určitě není horší. Dokonce si tvrdím kacířsky tvrdit, že druhý Nohavicův vrchol je ještě o něco vyšší. Vy, kteří si rádi poslechnete lyrické, zasněné, romantické, ale přitom ne kýčovité písničky, mi jistě dáte za pravdu.
Celkové hodnocení: velmi dobré
Milan Tesař
Zdroj: Radio Proglas