Jaromír Nohavica překročil práh divného století
MF DNES – 9.6.1998
Všechno, co Jaromír Nohavica dosud dokázal a naznačil předchozím titulem Divné století, shrnuje jeho nová deska nazvaná prostě Koncert. Titul splňuje roli alb, která bývají označena jako The Best Of… a jichž by mohl těšínský písničkář, autor více než sto padesáti songů, natočit několik. Podstatný je však rozměrný hudební i výrazový prostor, který se mu podařilo – jako dosud nikdy – tímto Koncertem obejmout.
Na ploše třiasedmdesáti minut a v sestřihu z několika loňských vystoupení Nohavicovy Kapely zazní zlidovělá balada Když mě brali za vojáka, milostná dumka Bláznivá Markéta, povzbudivá píseň Dokud se zpívá, vlajkonošská satira Fotbal, sebezpytná skladba Muzeum i „chacharský“ výsměch smrti Až to se mnu sekne. V takto ohraničeném území se Nohavica, folkový bard, velký kejklíř a stále lepší hráč na heligonku, pohybuje naprosto suverénně.
Má dar uhranout: jeho zralý hlas, jemuž s léty přibývají další barvy, chuti a pocitové nuance, prostoupí i skálu a spolehlivě rozechvívá vnitřní struny. Nohavicovo charisma zmenší prostředí koncertního sálu na rozměry hospůdky či domácké kuchyně a lidem, kteří se nikdy neviděli, tak zprostředkuje pocit společně sdíleného soukromí, kde se i chyba může obrátit v hravost (Nohavica dvakrát zkazí píseň a rozesměje lidi, když je vybízí ke zvolání: „Fuj!“).
Brnkání na duši publika má samozřejmě své meze a Nohavicovy kontrolní senzory jsou stále ve střehu. Nebahní se v řehotu, neždímá další potoky slzí. Střídá nálady a veze publikum nahoru i dolů – jako v písňové lochnesce. K jistotě Nohavicova výrazu přispěla i škála stylových chutí doprovodné Kapely. Z písně Těšínská vystupují hudební kontury slezskopolského pomezí, Jdou po mně, jdou je rozčepýřený country valčík, píseň Petěrburg má příchuť ruské „veselé deprese“. V Darmoději se všichni vzepnou k výkonu hodnému malého symfonického orchestru, naopak všeobjímající Kometu („o lásce, o zradě, o světě, o smrti, se kterou smířit nejde se“), odehraje už jenom Nohavica a trombonista Filip Jelínek. Objeví se tu bossa-nova, jazz i big beat – aniž je jakkoli narušena hudební celistvost desky. Jejím svorníkem je především rozevlátý Nohavica a potom také nerezovští veteráni Zdeněk Vřešťál, Vít Sázavský (aranžér většiny písní), citlivá, všestranná houslistka Vladislava Hořovská nebo bubeník Pavel Plánka.
S takovým hudebním záběrem, písničkářským zázemím a s touto výtečnou deskou může Nohavica směle vstoupit i do příštího století.
Vladimír Vlasák
Zdroj: MLADÁ FRONTA DNES