Jaromíru Nohavicovi se v posledních letech zalíbilo své písně prezentovat s doprovodnou skupinou. Málokdo ale možná ví, že Jarek poprvé veřejně hrál právě v rockových kapelách Atlantis a Noe na konci 60. let. Během svého vystupování v letech osmdesátých se k jeho kytaře přidávaly další nástroje jen příležitostně (např. na jedné Portě, kde hrál Zítra ráno v pět v rockové úpravě s elektrickou kytarou). Zdá se, že ho ale bohatší aranžmá vlastních písní přitahuje stále víc. Po váhavém začátku na Mikymauzoleu, které aranžoval Karel Plíhal, přišlo Divné století, na jehož vyznění se podílel Vít Sázavský. To už byla deska nejen multiinstrumentální, ale také žánrově barevná. Albu se dostalo uznání kritiky i posluchačů, ale hlavně nový trend zaimponoval samotnému Nohavicovi, takže následující turné už absolvoval s doprovodnou Kapelou. Záznamem z několika posledních koncertů loňského turné je potom nové album nazvané prostě Koncert.
Kdo tedy Nohavicu v Kapele doprovází? Jednak hráči bývalého Nerezu Zdeněk Vřešťál (akustická kytara, sbor – ale také produkce alba a části koncertů turné), Vít Sázavský (baskytara, housle, sbor – plus aranže většiny písní) a Pavel Plánka (bicí), dále potom Vladislava Hořovská (housle, sbor), Petra Pukavcová (hoboj, sbor) a Filip Jelínek (klávesy, trombon). V této sestavě odehrála Kapela s Nohavicou 57 koncertů a slyšelo ji přes 50000 návštěvníků.
Přes bohatý hudební potenciál Kapely je tento využíván rozumně a účelně. Tak se v některých skladbách skupina rozjede naplno (Dokud se zpívá), jindy zase vůbec nehraje (Fotbal), nebo jen lehce Nohavicovi přizvukuje (Bláznivá Markéta). Nedá se tedy vůbec tvrdit, že by větší sestava nějak Nohavicu upozadila, spíše dává prostor k vyniknutí jeho zpěvu. Ten se naštěstí v posledních letech zlepšuje po problematickém začátku tohoto desetiletí. A Jarek to ostatně sám cítí a neváhá se publiku předvádět (např. konec Až to se mnu sekne).
Na albu je zaznamenáno 22 písní (často se mylně uvádí 23) a jeho celková délka je pěkných 72:30. Výběr písní je široký. Pochopitelně zde najdeme kousky z Divného století, ale pouze 4 (Těšínskou, Petěrburg, Až to se mnu sekne a Zatanči). Znějí dost podobně jako studiové verze, a proto jsou daleko zajímavější ostatní skladby – starší písně v nové úpravě (velká část je z období konce 80. let, které je částečně zaznamenáno na deskách Darmoděj, Osmá barva duhy a nově nahrané Darmoděj a další). Čtyři písně z Koncertu předtím nebyly vydány vůbec (Jdou po mně, jdou, Fotbal, Cukrářská bossanova a zcela nový Polámaný anděl touhy).
Pojďme se teď zaposlouchat do jednotlivých písní alba. Hned úvodní odpichová Dokud se zpívá příjemně naladí a předznamená možnosti nového pojetí. Těšínská se, jak už bylo řečeno, podobá své studiové verzi. Tato podobnost jde ale až do takových detailů, jako je houslové sólo (na Divném století zahrané Jaromírem Nohavicou starším) – taková shoda mi připadá neopodstatněná. Vlaštovko leť s poněkud patetickým Nohavicovým přednesem je podbarvena klavírním doprovodem. V Zítra ráno v pět zase Jarkovu kytaru doplňují smyčce. Další píseň z Darmoděje – Přítel – už je opět v plném obsazení a se sborovým přizvukováním. A potom přijde velmi příjemné překvapení – Jdou po mně, jdou. V původním jednoduchém přednesu jsem ji neměl nejraději (i když jsem chápal její narážky na trampské písně i dobový politický podtext). Countryová úprava ji však mile přikrášlila, a tak byla dokonce (vhodně) vybrána k propagaci desky. V Zatímco se koupeš ale již opět decentně zní jen kytara a sborový doprovod. Přichází ostrý střih: Fotbal je první písní na albu, ve které je Nohavica sám se svojí heligonkou. S radostí se pouští do „dryáčnického“ či „hospodského“ pozpěvování, které se ovšem k této písni výborně hodí. Opět střih a je tu Bláznivá Markéta. Zůstala jí vpodstatě původní kytarová podoba, jen v refrénu se přidávají housle a hoboj. Petěrburg je opět přednesen „klasicky“. Po ruské tragédii zazní uklidňující Píseň psaná na vodu, podbarvená různým „ťukáním“, „houkáním“ a táhlou melodií houslí. Konec pohodě učiní Mikymauz – zde v odlišné verzi než na Mikymauzoleu. Dramatičnost mu dodávají důrazné bicí a ostatní nástroje podporující rytmiku. Ale právě tato rozkouskovanost se mi na písni moc nelíbí. Ve velké části skladby totiž zní jen Nohavicův zpěv a bicí, což působí dojmem, jako by scházel nějaký podkladový melodický nástroj. Následující Děvenka Štěstí a mládenec Žal je doprovozena kytarou a houslemi. Vrchol celé desky podle mého názoru představuje píseň Moje malá válka. Krásné jazzové pojetí, a dokonce s plnohodnotným trombonovým sólem – to se opravdu příjemně poslouchá! Nohavica potom opět bere do ruky heligonku, aby zahrál jeden ze svých zlidovělých „hitů“ – Když mě brali za vojáka. Nějak se mu ale nedaří zahrát začátek, a proto si raději „střihne“ osvědčenou Až to se mnu sekne. Jarek se však nevzdává a hned vzápětí zazní „Vojáček“, tentokrát už bez zaváhání. Nabízí se otázka, zda má smysl takové momenty uchovávat na desce. Na jednu stranu dokládají autenticitu záznamu (a není to ojedinělý jev – napadá mě např. deska Stripped od Rolling Stones), na stranu druhou (ke které se přikláním i já) při opakovaném poslechu trochu ruší jinak plynulý sled písní. Klavírní a smyčcová předehra uvádí další píseň – Darmoděje – jednu z Nohavicových nejkrásnějších skladeb vůbec. Podobně jako i v jiných případech zůstává kytarový podklad, jen v refrénu je podpořen ostatními nástroji. Vzniklá verze se mi velmi zamlouvá. Nezaniká krásný text a zároveň je zvýrazněna melodičnost. Krev v žilách rozproudí píseň Zatanči. Možná by bylo vhodné trochu vyzvednout kytaru, připadá mi, že je zbytečně nevýrazná. Muzeum začíná postupným přidáváním nástrojů; v jeho závěru potom Nohavica představuje svoji Kapelu. Následují přídavky. Jako první zazní zcela nová Jarkova píseň Polámaný anděl touhy – intimní výpověď podložená jednoduchou kytarou. Další perlou Koncertu je Cukrářská bossanova, z níž sálá pohoda a radost ze společného hraní. Na závěr je připravena Kometa – opět jen ve skromné aranži založené na původní kytaře a sborovému přizvukování v refrénu.
Deska dozněla a s trochou ironie je možné si říct, že těch 400 Kč jsem neinvestoval špatně. Ale vážně: jedná se o podařené album. Příjemný poslech je navíc podpořen kvalitním zvukem. Koncert je zajímavý jak pro ty, kteří neznají starší Jarkovy písničky, tak i pro jeho dávné příznivce. Ti zas mohou ocenit nové pojetí a pochybuji, že budou zklamáni. Jsem přesvědčen o tom, že tato deska bude úspěšná i prodejně (koneckonců od jejího uvedení na trh se stále drží v žebříčku nejprodávanějších nahrávek českého trhu na druhém místě za Františkem Nedvědem a jeho Neváhej a vejdi).
Zbývá snad jen zmínit se grafické a dokumentační stránce projektu. Obal se mi celkem líbí – je založen na stylu starších tištěných koncertních plakátů. K objemné „knížečce“ už ale mám některé výhrady. Každé písni je v ní věnována samostatná stránka. Horní část obsahuje textové informace o skladbě (zajímavé je podrobné nástrojovém obsazení). Většinu stránky ale zabírá černobílá fotografie. Tyto snímky se nevztahují k jednotlivým skladbám – zabírají většinou zkoušky Kapely, pohledy do zákulisí a chvíle odpočinku. Osobně bych přivítal více fotek ze samotných koncertů. Potěšila mě však velká barevná fotografie uprostřed knížky: Nohavica s heligonkou. Doprovodný text je dílem Zdeňka Vřešťála. Faktograficky líčí průběh celého koncertního turné, přičemž nikdy u jednotlivých koncertů nezapomene uvést pro čtenáře nezajímavou zmínku o pořádající agentuře (proč asi?)
Výhrady k bookletu – to už jsou ale jen detaily. Nemohou zvrátit můj celkově příznivý dojem z Koncertu. A tak si myslím, že Jarek má další desku, kterou může dávat jako dárek – jak to před časem prohlásil o Divném století.
Podrobnější popis desky, která je živou nahrávkou z Nohavicových vystoupení s Kapelou v roce 1997. Článek původně vyšel v červencovém Internetfolku roku 1998.
Ondřej Fiala
Zdroj: Interfolk