Historik pomíjivosti
výňatek z obsáhlého rozhovoru s Jiřím Černým
Reflex 8/2006 – 24.2.2006
Nicméně mě potěšilo, že Jarek Nohavica tak úspěšně zvládl své nedávné grandiózní koncertní turné. Už by se konečně mohlo přestat mluvit o Gottovi jako českém hudebním božstvu a začít o Nohavicovi. Pokud je Nohavica soudobý český král populární hudby, není to konečně potěšující?
Především jsem rád, že se Jarkovi tolik daří. Když je masově populární takhle kvalitní písnička, tak nejenže to zvedá obecnou hladinu vkusu, ale i úroveň progrese – o co pak musí být ještě lepší to, co je pro menšinové posluchače.
Pak je u Nohavici strašně důležité, jak se vymyká show-businessovému mechanismu. Že si Nohavicův tým koupí sál a vše si zařídí sami, to je ohromné, takhle já si představuju živý, čerstvý, chytrý kapitalismus. A taky spravedlivý. Protože lidé přijdou na Nohavicu, tak proč by se na tom měl přiživovat řetězec pořadatelů.
A to album Pražská pálená, složené z nahrávek z turné, které dal zadarmo na Internet, to je taky výborný nápad. Zaplať pánbůh, že Nohavicu máme. Ukazuje se, že není pravda, co se říkalo po revoluci: Co budou folkaři dělat, když ztratili nepřítele? Talenty tak pronikavé jako Nohavica, Plíhal, Radůza nebo Navarová nepotřebují nepřítele. Protože u písničkářů je nejdůležitější muzika – zvuk hlasu a nástrojů, rytmus, melodie, harmonie a až pak text. Když se objeví silná individualita, zákony show-businessu na ni neplatí.
Petra Konrádová
Zdroj: Reflex